Bylo to ještě na gymnáziu, kdy nás jednou jeden moudrý profesor zaskočil nevinnou otázkou: „Kolik si myslíte, že přečtete za život knih?“ V té době jsme v této disciplíně málem závodili, nebyl problém přečíst za noc zajímavou knihu, a tak se naše odhady vyšplhaly do mnohatisícových čísel. „Jste si jisti, že přečtete za život alespoň 2 000 knih?“ vrátil nás na zemi profesor. „Počítejte se mnou: když budete číst poctivě každý týden jednu knihu, tak jich přečtete za rok padesát. A když si toto tempo udržíte po čtyřicet let svého života, tak jste právě na těch dvou tisících. Připadá vám to málo?“ – Pamatuji si tuto lekci do dneška. Samozřejmě, že mi to přišlo hrozně málo. Pouhé dva tisíce knih z těch milionů, které dokázali lidé za tisíciletí napsat. V odhodlání odpovídajícím věku jsem od té doby přestal číst detektivky. Ne že bych měl něco proti nim, jejich autorům nebo čtenářům. Jen mi v tom zoufale úzkém rozpětí pouhých dvou tisíc knih, které stačím za život přečíst, připadaly náhle druhořadé. Asi jsem se v té době vyřadil ze společnosti ostatních lidí, kteří detektivky čtou. Ale důsledky mého rozhodnutí se mi od té doby mnohokrát a mnohonásobně vrátily. Možná jsem právě tehdy začal chápat, jak je důležité rozlišit a oddělit podstatné od nepodstatného, polopravdu od výmyslu, pravdu od lži.

Uvádím tuto osobní historku jako motto rubriky OBJEKTIV. Jestliže jsme před dvaceti lety začali žít v době takzvané informační exploze, kdy se počet poznatků ve vědním oboru zdvojnásobil za dvanáct let, dnes žijeme pod nadvládou informačních technologií. V době internetu je tolik informací dostupných, že o to více vystupuje na povrch omezená lidská kapacita k jejich zvládnutí, porozumění a použití. Nastupuje éra zprovrchnění, kdy prefabrikovaná verze události, uchopená médii projede světem, zanechá neúplnou, zkreslenou či zcela falešnou stopu a zase mizí. Nicméně přemíra informací je mnohem lepší stav pro jedince i společnost než nedostatek informací. Soudný člověk si dokáže svůj úsudek udělat sám.

Jak už bylo mnohokrát dějinami potvrzeno, ani stokrát opakovaná lež, pronášená těmi nejmocnějšími, se nikdy pravdou nestane. Pilátova alibistická otázka: „Co je pravda?“ jen dokazuje bezmoc mocných. A zcela zákonitě přicházejí v dějinách chvíle, kdy se naopak projeví moc bezmocných. Kdy dějinami pohne nikoliv dva tisíce knih, ale pouhých dva tisíce slov. To všechno vyplynulo na povrch v absurdní grotesce o Ivánkových kapřících, která na základě autentických rozhovorů odhalila marasmus kšeftů nejen kolem fotbalu, ale bídu naší současné společnosti vůbec. Těch sto tisíc prodaných CD dokazuje nejen to , že se lidé rádi baví, ale že nejlepší historky píše opravdu život sám. Že úzkostlivá poctivost a snaha opravdu OBJEKTIVně shromáždit fakta vede k pochopení skutečného průběhu událostí. Kdy zdánlivě velmi specializovaná odborná diskuse může uvést do pohybu velmi razantně probíhající události a změnit osudy lidí. A kdy může takto paradoxně vypovědět o lidech, stavu věcí všeobecně i o společnosti jako celku něco velice podstatného.

To všechno jsou důvody, proč si myslím, že má smysl některé minulé i současné příběhy zdokumentovat fakty. Čekal jsem přesně rok, aby potřebná objektivita spolehlivě převládla nad tehdejšími aktuálními emocemi. Právě před rokem, 13. října 2005 jsem předsednictvu Sdružení pro výstavbu silnic Praha jako jeho jednatel předložil zásadní dokument, který po bezmála pětadvaceti letech sepětí sekretariátu Sdružení, respektive SILMOS s.r.o. dokládal vážné ohrožení plnění základního poslání této výkonné složky. Po roce, 13. října 2006 shledávám, že to stále není mrtvá historie, která nebude už nikoho zajímat. Ale těch zajímavých příběhů, postavených na OBJEKTIVních faktech a dokumentech se nastřádalo víc. Třeba nebudou tak bezmocně zbytečné.

Nejde jen o to, uvést věci na pravou míru. Jde o to, že základní myšlenky působící jako leitmotiv pětadvacetileté historie SILMOS s.r.o. zůstávají nadále v platnosti. Pracujeme-li jako technici, pak by o technických problémech měly rozhodovat technické argumenty, nikoliv lobbystická domluva na jedné straně, nebo odborná bezradnost na straně druhé. Optimální řešení, postavené na seriózním výzkumu a technicky realizovatelných výstupech v praxi, musí mít své partnery jak ve státní správě, tak ve sféře prováděcích podniků, ale musí mít i své OBJEKTIVně, nestranně a neovlivnitelně působící kontrolní mechanismy takzvané třetí strany, která potřebnou objektivitu zajistí.

Možná nejsme přes nesporný pokrok po těch pětadvaceti letech o mnoho dále. Ale můžeme FAKTY, UDÁLOSTMI a DOKUMENTY přijít na to, jak dál.